„Není dobře, aby člověk byl sám (Gen. 2, 18)“ aneb o svátosti manželství
O stvořitelském Božím díle se píše hned na prvních stránkách bible a bylo by zbytečné ho jakkoli interpretovat.
Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, jako muže a ženu je stvořil. Když vytvořil Hospodin ze země všechnu polní zvěř a nebeské ptactvo, přivedl je k člověku, aby je pojmenoval, a pro člověka chtěl někoho, kdo by mu byl roven. I vzal jedno z Adamových žeber a utvořil z něho ženu a přivedl ji k němu. Člověk zvolal: „Toto je kost z mých kostí, tělo z mého těla (Gen. 2, 23).“
Muž a žena jsou si rovni – přestože se od sebe liší tělesně i duševně, svými vlastnostmi a schopnostmi. Proč asi? Snad proto, aby se navzájem doplňovali. My muži sice o sobě říkáme ve své pýše, že jsme „pány tvorstva“, ale nebýt žen, nebyli bychom vůbec. Protože je stvořena z mužova žebra, které je blízko srdce, chrání srdce, nemá být hlavou muže ani jeho patou, má mu stát po boku.
Rozdíly jsou záměrné. Bůh vždycky ví, co činí, a všechno učinil dobře. Protože on je Otec i matka a chce, aby i v jeho vrcholném stvořitelském díle, v člověku, také tyto dva rozměry byly v rovnováze. (Gen. 2, 24) Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem.
O manželství jako o svátosti. Když se mladí muži nebo ženy rozhodují pro kněžství nebo zasvěcený život, mají spoustu času vše si dobře rozvážit. L. N. Tolstoj ve své Vojně a míru píše, že „manželství se uzavírají v nebi“. Ti dva lidé, kteří jsou si souzeni, jsou nějakým zvláštním způsobem k sobě přitahováni. Nezáleží na tom, je-li ta nebo ten hezký, vzdělaný, jak dobře tančí… Je třeba být trpělivý, je dobré se za to modlit a věřit, že se objeví. „Ty jsi kost z mých kostí a tělo…" Poznali se…
Svátost manželství si snoubenci udělují navzájem jeden druhému. Jeden druhému se zcela vydává, a to na celý život. Sv. Pavel připomíná vztah manželů ke vztahu Krista k církvi. Také On se za ni zcela vydal, úplně, beze zbytku, do poslední kapky krve. Během společného života se objeví chyby každého z nich. Rozhodně ten druhý nebude dokonalý. Dokonalého člověka nenajdete. V manželství jeden druhému nastavuje zrcadlo, a uvidíme-li sami sebe očima svého protějšku, uvidíme také svoje chyby. Pak nelze jinak než si vzájemně odpouštět. Na jiných vidím víc než na sobě.
Čím více společných problémů a zádrhelů ve svém vztahu společně překonají, tím se jejich láska stává zralejší, až dozraje do té podoby, o které píše sv. Pavel v listu Korinťanům (13): „Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá ani není domýšlivá. Nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nepočítá křivdy… Ať se děje cokoliv, láska vydrží, věří, má naději, vytrvá…“ Zůstat věrný svému slovu, svému závazku! I když okolní svět nabízí něco jiného. Ještě snad nejsme – jazykem dnešních lidí – tak tekutá společnost, jazykem bible „třtiny větrem se klátící“ – abychom nemohli jeden druhému věřit. Waldemar Matuška zpívá, když ho svádí jedna bohatá dáma s auťákem opodál: „Zač bych potom stál? Já mám svoji Gracey, svoji malou Gracey a tý jsem srdce dal.“ Přestali bychom si vážit sami sebe, a to je veliký handicap!
Přetínání kořenů, vzdorovitost a pohrdání vírou a životem předků stojí za lidským neštěstím i za neštěstím celých národů.
Přeji krásné léto a zatím se loučím na dlouho. Myslím, že to hlavní jsem vám sdělil a dál budete hledat a pátrat sami. Ať se daří. Těšilo mě.
S pozdravem
P. Stanislaw Sikora
farář v Hostinném
