Báseň o naději
Svět je jedna veliká vesnice a lidstvo jeden velký organismus. Kdyby nic jiného, tak tohle nám pandemie dokonale ukázala. A také to, že stále platí odpověď "chytré horákyně“ na otázku, co se lidem nejvíce vyplatí. „Když jeden druhému pomáhá.“ Tak proč je kolem nás tolik krutosti, neštěstí, válek? Stále jsme na cestě k tomu, abychom už to jednou pochopili. Bloudíme, hledáme, potřebujeme pevný bod nebo navigaci – dopravní značky, které by nám ukázaly směr. Ptám se, jestli jsme na něco důležitého nezapomněli, asi ano. O něčem si myslíme, a bylo nám to hodně dlouho předkládáno jako jediná pravda., že je to zastaralé, úplný středověk, pro nás lidi 21. stol. zcela nemoderní. Ano. Mluvím o církvi. Nejprve si ale ujasněme pojmy. Na starých obrazech vidíme Petrovu lodičku na rozbouřeném moři. V ní je bezpečí?! Často si myslíme, že všechno staré je hloupé, neužitečné. Ale ono je to naopak osvědčené časem. Vždyť si stačí vzpomenout na dobré rady v našich pohádkách: „Tu zlatou klec neber, vezmi tu starou dřevěnou... Neber nic jiného než staré křesadlo...“ A tak dále. Nebo báseň K. J. Erbena Poklad, v níž největším pokladem je dítě.
Zakladatel církve Ježíš poznal od lidí nejhorší ponížení, aby je proměnil v největší slávu svým vzkříšením. Není snad logické, aby On, který mezi námi žil a učil, své učení zpečetil svojí smrtí, že se také postaral, aby jeho slova zůstala někde neporušená, živá? Moc spravovat církev dal jednomu ze svých učedníků, a to ještě tomu, který se ho třikrát zapřel. Na začátku jich bylo dvanáct. Dvanáct apoštolů, proto je církev nazývána apoštolská. Stojí na pevném základě těchto svědků, těchto konkrétních lidí... Každý měl jméno, rodinu, zaměstnání, vesměs to byli rybáři. Chodili s Ježíšem, poslouchali ho, viděli, jak jedná, jedli s ním, rybařili... Jeden z nich byl zrádce, ale to se mezi lidmi stává, vezmeme-li takzvaný vzorek společnosti. Vzpomeňme na výsadkáře, kteří uskutečnili atentát na Heydricha, také jeden z nich své kamarády zradil. Jak mu asi potom bylo? Nešťastný člověk, právě tak jako Jidáš. Přitom stačilo tak málo: litovat, vyznat se. Pán proto zemřel, aby přišel s odpuštěním a ukázal nám, že i my máme odpouštět pokaždé.
Když apoštoly prvotní církve vyslýchali kvůli veleradě a zakazovali jim mluvit o Ježíši, zastal se jich jeden z farizejů jménem Gamaliel. „Pochází-li tento záměr z lidí, sám se rozpadne, pochází-li z Boha, nebudete moci ty lidi vyhubit.“ (Sk 5, 33–42) Většinou si představujeme církev jako organizaci, nebo snad ještě pod tímto slovem vidíme pátera Koniáše, pálení knih, čarodějnické procesy, hromadění majetku? Nic jiného? Církev není jen organizací, je to organismus hierarchicky spravovaný (papež, biskupové, kněží, věřící, laici). To je církev viditelná, ale je také církev, o které mluví sv. Augustin, církev neviditelná: „Někdo si myslí, že je uvnitř, a je venku, a naopak, protože jedině láska dělí děti světla od dětí tmy.“ Nebo jinak: „Kdo se ke mně přizná před lidmi, přiznám se k němu i já před svým Otcem, kdo mě zapře... (Luk. 12, 8–9) Ale také: Ne každý, kdo mi říká Pane, Pane, vejde do Božího království. Vnímáme ty paradoxy? Stále bychom měli střežit sami sebe, poslouchat své svědomí, kdy k nám mluví On. On, pevný bod, střed našeho bytí, světlo na konci života.
Mnozí z nás jsme v poslední době prožívali úzkost, beznaděj. Pohleďme ale na úžasnou práci vědců, kteří za tak krátkou dobu dali lidstvu účinný lék. Mohlo to být daleko horší. Teď bude záležet také na nás, na každém z nás. Zda sáhneme po zlaté, nebo po dřevěné kleci.
Tak nakonec ta slíbená báseň.
Bohuslav Reynek
O naději
Bože můj, hořím nadějí,
že věci, které se nedějí, se stanou,
že přece skončí se výsměšná step,
v které, cest nevida, chodím jak slep
a prahnu:
usnu, a přiletí radost jak pták,
srdce mi otevře, aniž zvím jak,
a v hněvu
zabije hada v něm, obludu zavěsí,
zčernalou, na haluz ve vlhkém zálesí zoufání,
ve branách duše mé zaskví se stráží,
čekání barvínky slzami svlaží zpívajíc.
Všem přejí krásné léto, prázdniny a dovolenou.
P. Stanislaw Sikora, farář
