Cézar, nebo Ježíš
Dvě tak rozdílné postavy, ale nejsou nám známé ani po 2000 letech. Středoškoláci znají aspoň některé z římských císařů, také jméno Ježíš slyšíme někdy i tam, kde to ani není vhodné. Tomu jménu náleží patřičná úcta a my ani nevíme, koho vzýváme, bereme jeho jméno nadarmo.
Vezměme tedy tyto dvě postavy: Oktavián Augustus, nejmocnější muž v tehdejší době. Vládce všemocného Říma. V době narození Ježíše vládl i v Palestině. Měl mocnou armádu, ochranku, klaněly se mu davy římských občanů. Žil v přepychovém paláci. Jen luskl prsty, a dostal ty nejvybranější pochoutky.
Ježíš, narozený v malém Betlémě jako nejchudší z chudých. Po narození byl položen do jeslí, kam se dávalo krmení pro zvířata. Poezie a půvab je právě v tom, že Boží syn se narodil jako zranitelné, bezmocné dítě.
Izrael žil tisíce let nadějí na slíbeného mesiáše. Jeho posláním a očekáváním židů bylo, že shromáždí izraelské kmeny jako jejich Pastýř, očistí Boží chrám v Jeruzalémě, porazí nepřátele národa a jako král bude vládnout národům.
Ježíš? Syn tesaře odněkud z Nazareta? „Co odtamtud může vzejít dobrého?“ (Jan 1, 46) Vždyť nakonec skončil na popravišti! Ten že by měl být tím slíbeným Mesiášem?
A přece: To, co židé očekávali od mesiáše, on všechno vykonal, ale úplně jiným a nečekaným způsobem. Jeho narozením začíná střetnutí dvou vládců. Ježíš jako by vnikl za nepřátelské linie a začal tiše nahlodávat a převracet tehdejší myšlení, dnes bychom řekli paradigma doby. Vyrůstá ve skrytosti a pak se vynoří naprosto nečekaně, takže se lidé ptají: Kdo to je? Ze všech stran se k němu sbíhají zástupy. Nárokuje si osobní autoritu nad tórou, Mojžíšovým zákonem: „Písmo praví..., ale já vám říkám...“ Působí rozruch, znepokojuje, nutí k přemýšlení... Ale především jedná! Uzdravuje nemocné, vyhání démony, křísí mrtvé, utišuje bouři a lidé se ptají v úžasu a zděšení: „Kdo to je?“ Tato otázka je tady i dnes pro každého z nás.
Přichází s jediným. „Přiblížilo se Boží království!“ Jestliže se vám zdá tento výraz zastaralý nebo vhodný jen pro církev, nahraďme ho např. „civilizací lásky“. Ale ptejme se: Podaří se mu shromáždit kmeny? Ukázal nám cestu. Nedělal rozdíly mezi lidmi, nikoho nevylučoval, léčil nemocné, dotýkal se malomocných. Byl zván na hostiny k bohatým, ale stýkal se i s nevěstkami. Svým následovníkům doporučoval volit raději místa poslední než místa čestná. „Kdo z vás chce být největší, ať je služebníkem všech, kdo se povyšuje, bude ponížen...“ Vždyť to i dnes platí. Dál nám příklad, jak na to!.
Jak očistil chrám (Jan 2, 13–17). Když vyhnal z chrámu prodavače a směnárníky, jeho učedníci si vzpomněli, že je tak psáno o budoucím mesiáši. Židé se ho ptali, jakým znamením to smí činit. On řekl: „Zbořte tento chrám, a ve třech dnech jej postavím.“ Anebo: „Zbořte tento chrám rukama udělaný a postavím nový rukama neudělaný.“ Židé byli velice pyšní na svůj chrám, ale on mluvil o chrámu svého těla. Samařské ženě u studny říká: „Přichází hodina kdy ti, kteří Boha opravdu ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě.“ (Jan 4, 19–26) Tím chrámem je on sám, tam se setkává Bůh s lidmi. Chrámy se bortí vlivem času nebo jsou bourány nebo hoří... ale On, živý chrám, zůstává!
Jeho bitva je bitvou proti odvěkému nepříteli, proti hříchu a smrti. V Bibli je Boží nepřítel nazýván otcem lži. Zdá se, že teď má navrch. Nemylme se. On tu bitvu vybojoval pro nás pro všechny. Spolu s ním byla na kříž přibita všechna zloba, hřích a smrt. Kristus byl vzkříšen a přišel s odpuštěním. Stal se králem národů. Kdo si dnes vzpomene na císaře Augusta, Tiberia, koho to také zajímá? S odporem myslíme na ty, kteří chtěli násilím ovládat národy, na Napoleona, Hitlera, Stalina... Kristus nabízí: „Kdo věří ve mne, i kdyby zemřel, bude žít a já ho vzkřísím v poslední den.“ Přemýšlejme o této perspektivě.
Přeji krásný měsíc červen a všem žehnám.
P. Stanislaw Sikora, farář v Hostinném
