Chuť žít
Proč bychom se netěšili, když nám Pán Bůh zdraví dá...? Jaká to radost hned v úvodu Smetanovy opery Prodaná nevěsta! Proč se neradovat? Vždyť život je krásný, nechtějme, aby nám zevšedněl. Teď přišly těžší doby, někdy ale právě prodělaná nemoc nám ukáže jeho krásu. Začneme si víc vážit zdraví, bát se o ně, děkovat za ně a chránit si je.
Stále se máme na co těšit. Den se začíná prodlužovat, přibývá světlo, brzy bude jaro. Pro křesťany je největší radostí to, že Bůh splnil své sliby dané praotcům a poslal na svět svého Syna. Přišel jako jeden z nás, žil mezi námi a ukázal nám cestu. V našem lidském omezení je těžké uvěřit takové lásce, je to ale opravdu důležité. Je tolik těžkostí, život je někdy k neunesení. Moc potřebujeme víru. Je darem, je jakýmsi naším druhým životem, který se odehrává za věcmi viditelnými. Pro naše předky bylo samozřejmostí o víru prosit.
Však si na ně vzpomeňme! Oni prožívali mnohem těžší doby než my dnes. Museli těžce pracovat, pak ty dvě války, hlad, nezaměstnanost... Nač my si dnes vlastně stěžujeme? To, co nás táhne k zemi a činí nešťastnými, jsme my sami, naše vlastní už trochu zhýčkané „ego“.
Pravda, je plno překážek. Bojíme se o zaměstnán, ale co když v sobě objevíme ještě jiné zasuté schopnosti? Bojíme se, že zchudneme. Možná si budeme vážit víc malých, obyčejných věcí. Někdy je „hospodárnost romantičtější než rozhazovačnost“ (G. K. Chesterton). Bojíme se nemocí. Ale náš život není domem bez Pána. On jej má v rukou. Bojíme se smrti. To asi každý, ale zkusme věřit Jeho slovu: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít. A každý, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky.“ (Jan 11, 25–28)
Kdyby se Jeník dal svést nabídkou Kecala a postoupil mu svoji milou Mařenku za (co mu vlastně ten dohazovač slibuje?) chalupu, dukáty, novou almaru..., opera by dopadla špatně. Místo radostného zpěvu o oslavě života bychom se dívali na rozpadlé manželství, nešťastné děti, vztahy plné nenávisti...
Ani my se nedejme svést různými „kecaly“, kteří nám slibují snad bohatý a pohodlný život, stálý pokrok, neomezené možnosti... Kdo jednou poznal pravdu víry, je jeho povinností za ní jít a zůstat jí věrný. Třeba to zpočátku bylo jen malé semínko (Mat. 12, 31–32).
Nejkrásnější árií v opeře je ta o věrném milování, o tom, že jenom láska lásku ocení. Ukazatelem cesty k lásce je církev. Kristus nám prolitím poslední kapky krve vybojoval nový život. Veškerá ďáblova pýcha byla přibita na kříž a jeho vzkříšením nastoupila pokora, láska, věrnost a věčnost. Církev je po 2000 let nositelkou té radostné zprávy – evangelia. Je učitelkou a její učení trvá a trvat bude: „Nebe a země pominou, ale slova nepominou.“ On na konci věků znovu přijde, přivede nás do království svého Otce a vrátí nám ztracený ráj (budeme-li o to stát).
Pro mnohé z vás je to příliš „silná káva“. Chápu, po léta jste nic dobrého o církvi neslyšeli. Byl to symbol „temného středověku“, brzdy pokroku, kuplířka s odpustky, teď po restitucích zas chamtivá po majetku. I dnes je stále znevažovaná, zesměšňovaná, přehlížená malá Popelka. Nakonec to bude ona krásná nevěsta pro prince (Zj. 21, 1–8).
Jestliže jste ještě nedostali dar víry a pochybujete, pak je tu pro vás rada moudrého Jana Wericha: „Když už tady, člověče, jednou jsi, tak koukej, abys byl! Neboť jenom ten je vpravdě šťasten, kdo života užívá, užívá....“
Přeji krásný zimní čas a žehnám.
P. Stanislaw Sikora
farář v Hostinném
