Jdi na obsah Jdi na menu
 


1. 7. 2020

Jedinečnost bytí

Víte o tom, že žádná sněhová vločka není stejná? Věříte, že každý lístek na stromě je jiný? Daktiloskopie vám potvrdí, že každý člověk má jinou kresbu papilár. Jednovaječná dvojčata je ovšem možno zaměnit, jsou velice podobná, ale už rozhodně ne povahově.

V jednom jsme ale všichni stejní. Každý z nás si přeje být přijat, milován, touží po radosti a štěstí. A my jsme milováni. Jsme Boží milované děti, jsme velice cenní v jeho očích, každý z nás. Vždyť On za nás dal jako výkupné svůj život. V jedné rytmické písni se zpívá prostě a jasně: „Kdyby nás Bůh neměl rád, nezjevil by nám svůj řád...“  Jak to, že to nevíme, že jsme to doposud nepoznali? On, Ten, který jest samo Bytí, do nás vtiskl své SLOVO, svoji jiskru, nehmotnou duši, která nemůže zaniknout na rozdíl od celého vesmíru složeného s částic. To už ale nechme vědcům, jaké jsou ty částice... Právě proto je tak cenná, proto se o ní vede litý boj mezi Bohem a jeho odpůrcem ďáblem. Ale ouha, nejsme teď už někde ve středověku? Ďábel. Satan. Kdo to je? Vždyť vůbec neexistuje, není to jenom strašák pro malé děti? Církevní Otcové učí takto: na počátku stvořil Bůh anděly, duchovní bytosti, bytosti bez těla, někteří mu byli téměř rovni, ale ne úplně. Nejvyšší z nich podlehl pýše, chtěl být rovný Bohu. Proto ho Bůh svrhl do propasti a on od té doby činí vše, aby mu škodil. Chce mu brát to, co On má nejvíce rád, naše nesmrtelné duše, které chce Bůh mít u sebe. Duše každého z nás je opravdu cennější než celý vesmír. On nás učinil, a my mu náležíme. Ve svém Synu za nás zemřel, zlomil pouta smrti a jako Vítěz vstal z hrobu. To je největší událost v dějinách. Ne, že bychom o tom nepřemýšleli. Každý z nás si občas tyto otázky klade, ale nemluvíme o tom, není to prostě „v kurzu“, a my přece chceme být "IN". Také naše představy Boha jsou, nebojím se to říci, směšné, někdy i scestné. Jeho si nelze představit. A to, že On je Tvůrcem tak obdivuhodných skutečností, vesmíru, života... to je nad náš malý lidský rozum. Není to proti rozumu.

Abrahamovi kočovní pastevci si Boha nesměli zobrazovat např. v soškách ze zlata, ze dřeva, a těm se klanět jako ostatní sousední pohanské národy. My v dnešní době máme také modly, jiné, ale v podstatě stejné: peníze, tituly, majetek, úspěch, zdraví... Vše, na čem lpíme příliš. Když se Bůh zjevil Mojžíšovi v hořícím keři, představil se jako Ten, který je: „Jsem, který Jsem“ (druhá Mojžíšova 3.13-16). Židé o svém Bohu, kterému říkali Adonai, mluvili s největší úctou. Raději jeho jméno vůbec nevyslovovali. Jak to vypadá dnes u nás? Dvě řeholní sestry přijíždí s ciziny do Čech pracovat, je jim řečeno, že Češi jsou bezbožný, ateistický národ. Po čase sestry říkají: „není to pravda, každou chvíli slyšíme ´Ježíši, Ježíši´ i tam, kde bychom to nečekali, a někdy i ´Ježíš Maria´...“ Ano, ztratili jsme úctu k Tomu, který jest samo bytí, sám Život. „V něm žijeme, pohybujeme se a jsme“, čteme ve Skutcích apoštolů. Můžeme mu dávat jiné jméno, třeba Absolutno, Alfa i Omega, Nejvyšší dobro... Když se Dante ve své Božské komedii dostal až do třetího nebe, viděl, že Bůh má lidskou tvář. Ať ho nazýváme jakkoli, měli bychom ve svém srdci tušit, že je tu NĚKDO, ke komu se máme vztahovat, že nás má rád a přes všechny rozdílnosti, že nás chce sjednotit u sebe, ve své lásce (Jan 14,1-7). „V domě mého Otce je mnoho příbytků. Jdu, abych vám připravil místo, abyste i vy byli, kde jsem já.“

Přemýšlejme a nenechme vyhasnout onu jiskru Boží v nás, nenechme ji zadusit smogem světa. O radosti a štěstí slova BÝT.

P. Stanislaw Sikora- děkanství Hostinné