Co si odřeknout? ... zamyšlení na začátek postní doby
Na začátku postní doby jsou děti na hodinách náboženství zpravidla dotazovány, zda už ví, cože by si měly v nadcházejících čtyřiceti dnech odřeknout. A ony už povětšinou vědí a také náležitě odpoví: jedno si odřekne televizi, další internet, jiné nějakou tu sladkost či oblíbenou hru na počítači. Poučenější z nich ještě dodají, že si ale nebudou odříkat dobroty proto, aby zhubly nebo aby toho o velikonocích měly nastřádáno dvojnásobek či aby vynecháním některých radovánek ušetřily čas na jiné, nýbrž proto, aby se o odřeknuté s někým rozdělily a v čase původně určeném počítačovým dobrodružstvím třeba pomohly mamince v kuchyni. A nejpoučenější z dítek třeba ještě dodají i důvod toho všeho odříkání: udělají tím něco dobrého pro svět kolem sebe, a to i jako určitou náhradu za to nedobré, čím své okolí jindy „obohacují".
A to vlastně vůbec není špatná odpověď. Ona totiž docela dobře vystihuje smysl postní doby jakožto času uvědomění si, že na hříších světa mám svůj podíl i já a že to nejsou stále jen ti druzí, kteří dělají svět takový, jaký je. Vždyť co jiného způsobuje zlo než to, že my lidé si chceme ledacos přivlastnit i na úkor druhých, že ztrácíme schopnost se ovládat v touze mít stále víc pro sebe, že se necháme zcela unášet svými požitky a zážitky, jimž podřizujeme vše ostatní, nebo že nás často už ani nenapadne rozdělit se o cokoli s druhými lidmi. A to vše mimo jiné také proto, že mnohdy v konkrétní praxi žijeme tak, jakoby už ani nebyl Bůh, který by si přeci ze všeho nejvíc přál, aby mezi námi lidmi to bylo jiné, lepší.
A přesně o snahu znovu přiblížit svět Božímu přání právě jde. To je ten nejdůležitější a vlastně jediný smysl postní doby: s Boží pomocí udělat další krok na cestě k odřeknutí se zla a hříchu. Ne nadarmo křesťanská tradice hovoří o modlitbě, postu a almužně, které tomuto zásadnímu odřeknutí mají napomoci a které by měly právě postní čas naplnit víc než kterýkoli jiný. Častější modlitba, protože člověk by si měl uvědomit svou hříšnost a slabost a zároveň skutečnost, že jen ze svých sil se změnit nedokáže, a proto by měl volat častěji než kdy jindy k Bohu o radu a sílu.
Postní střídmost, kdy by si každý měl něco odřeknout, a to nejen aby posílil svou vůli a odtučnil své srdce, a tak zbystřil své duchovní smysly, ale aby měl i něco, oč by se mohl rozdělit s druhými. A almužna, doslova „dar ze slitování", kdy se ten, kdo něco má a dokáže si z toho odřeknout, rozdělí s tím, kdo nemá a potřebuje. Proto se právě modlitba, odřeknutí si něčeho a almužna z odřeknutého mohou stát nejen cestou k trochu lepšímu světu, ale v jistém smyslu i narovnáním toho, co jsme svou netečností a sobectvím stejně způsobili my sami. A že v odříkání a almužně nemusí jít jen o věci hmotné, je asi zbytečné dodávat. Možná právě v tomto smyslu se postní doba může stát dobrou příležitostí pro nás pro všechny se sebou a světem kolem sebe něco udělat. Neomezme se tedy pouze na kající znamení popela na čele na Popeleční středu, ale zkusme si dát i nějaké to konkrétní předsevzetí, cože si to odřekneme a co pro to a s tím uděláme. Jako ty děti.
( Převzato z www.tisk.cirkev.cz; autor P. Jan Houkal )
