Listopadové zamyšlení
Nejdříve chci dát slovo básníkovi. Umělci totiž dovedou nejlépe vystihnout podzimní nálady v přírodě a přirovnat je k podzimu života. To podstatné shrnu do několika slov. Tak tedy: Karel Toman – Listopad.
„Vy staré stromy zahrad i vy kolem cest, jež vztyčujete ramena k obloze šedé, k nebi beze hvězd. V dnech dušičkových do mlh vždy nových váš smutek žij. Úroda vaše dávno pod střechami, radostná těšitelka dětí. Jste se zemí a s nebem sami a jenom občas bludné ptáče sletí v koruny oddané a čekající.“
Suché holé větve. Stromy bez života. Ticho, prázdno, mrtvo. A přece! Hluboko dole, tiše, nikým neviděny, pracují kořeny. Schraňují mízu, živou vodu stromů, aby ji, až přijde čas, znovu vyhnaly vzhůru až k vrcholkům. To, co je důležité, nevidíme. Každý z nás má své kořeny. Každý národ, celé lidstvo. Svůj počátek máme v Bohu. On si nás stvořil a my mu náležíme. Strom bez kořenů uschne. A my? Jak nemoudré by bylo přetínat je. Proto často zpíváme a modlíme se: „Dědictví otců zachovej nám, Pane.“ (Kanc. č. 828)
Provedu vás nyní liturgií měsíce listopadu, tak jak ji dávno před námi slavili naši předkové: listopad začíná svátkem Všech svatých 1. 11. Jednou se možná budeme divit, kdo všechno je mezi svatými, Božími přáteli. Lidé tiší, mírní, milosrdní, lidé čistého srdce, chudí v duchu… Ty všechny Kristus ve svém Horském kázání prohlásil za blahoslavené. (Mat. 5, 1–12) O sv. Dušiček 2. 11. zase vzpomínáme na naše blízké, kteří už nejsou mezi námi. Nic není zapomenuto, nic není ztraceno, všechno trvá věčně, je jen proměněno. Věřící této proměně, tomuto stavu duše, říkají Očistec. Tam jsou ti, kteří ještě nedozráli k pravému lidství, aby se mohly setkat s Ním a jeho nekonečnou, bezpodmínečnou láskou. Dozrát do této lásky není asi během života dáno každému a my věřící budeme čekat. Nevíme, kde a jak ani jak dlouho. Ale jestliže jsme už na poli svého života nalezli poklad víry, máme naději. Láska je darem od Boha a On je štědrý dáreček těm, kdo ho dovedou prosit, kdo jsou pokorného srdce. O sv. zemřelých prosíme za ně, za své blízké i vzdálené, za sebe… Mrtví, živí, nezrození, všichni jsme jedno pokolení.
Církevní rok končí oslavou Ježíše Krista Krále 22. 11. On je ten, kdo přijde na konci věku ne už jako bezbranné Dítě, ale jako Vítěz, jako Král, Mocný, Vševládný. Také jako soudce. Kéž i nám při posledním soudu může říct: „Pojďte k požehnání mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa. Neboť jsem hladověl a dali jste mi najíst, byl jsem na cestách a ujali jste se mě, byl jsem nemocný a navštívili jste mě.“ (Mat. 25, 34–41) On ale také říká: „Nepřišel jsem, abych soudil svět, ale abych svět spasil. Kdo mě odmítá a nepřijímá má slova, má, kdo by jej soudil: Slovo, které jsem mluvil, to jej bude soudit v poslední den. Já jsem přišel na svět jako světlo, aby nikdo, kdo ve mě věří, nezůstal ve tmě.“ (Jan 12, 44–50)
Církevní rok končí, nový začíná adventem. Je to období určené k tomu, abychom se zastavili. Chce nás přiblížit k vlastní podstatě, a tu poznáme jen skrze Boha, který se proto stal člověkem. Přijď, Pane Ježíši! Maranatha!
Přeji vše dobré!
P. Stanislaw Sikora, děkanství Hostinné
