Loučení s létem - podzim života
Už z názvu je patrné, že tuto poslední úvahu chci věnovat nemocným lidem. Musím ji ještě přidat, aby cyklus o svátostech byl ucelený. Vzpomínky ovšem začínají u školních let. Přiznám se, že si vůbec nepamatuji matematické vzorečky tak důležité pro technické povolání, zato mě už tehdy zajímala literatura, poezie. Z polských básníku to byli Adam Asnyk, Krzysztof Kamil Baczyński, Eliza Orzeszkowa, Jan Kasprowicz, Jan Kochanowski, Mikolaj Rej a další… Kantorům naštěstí nestačilo nabiflovat si je zpaměti, ale chtěli vyložit jejich smysl – zkrátka co tím básník chtěl říci? Skutečný umělec totiž vidí za obyčejnými slovy život. Něco výjimečného, důležitého, chce pronikat k podstatě. To je jeho úkolem a to je úkolem nás všech.
Pokusím se, nejraději s vámi, budete-li mít dostatek fantazie, rozklíčit jednu z mnoha básní z cyklu Měsíce od Karla Tomana – Srpen. On v pouhých krátkých třech slokách pohlíží téměř na celý život. U starých lidí je to také tak.
1. „V zahradu uzavřenou světu / šum klasů zavívá a voní živným chlebem. / Pokojná píseň žní jde po polích / a pod ohnivým sluncem blažený pot si stírá člověk.“ Chodili jste už někdy po polích mezí vlnícím se obilím? Znám ještě staré lidi, kteří si pamatují, jak se stavěly snopy do panáků, i to, jak se mlátilo cepy. Pak přišly mlátičky do dusných stodol. Lidé měli malé malá políčka, ale z dobré úrody se uměli radovat a spokojeně usínali. Jak kdo? Ti, kteří si nedopřáli odpočinku ani ten jeden den v týdnu, ti byli asi hodně udření!
2. „Z daleka slyším vrata dusných stodol, / jako by skřípal zuby. / Neviditelná ruka loupežná / se podepřela o kalenec / a čeká.“ Z této sloky jde na mě děs. Cítíte také to dusno, to napětí? Je tady někdo, kdo číhá, čeká a hlídá každou skulinku u veřejí do srdce, aby hodil jiskru. Jiskru závisti, střípek zloby a už hoří! Stodola souseda, pak ohniska požáru se spojí, a máme revoluci, válku. Touha vlastnit a ovládat se mění v nenávist k celému světu i k sobě. Vraždění, zkáza! A ďábel – nepřítel se směje! Naštěstí jsou tady ještě ostrůvky míru, kde se věří v lásku, v milosrdenství, v odpuštění. Teď, právě teď záleží na každém, zda začne přilévat olej do ohně, nebo bude hasit zlobu a nenávist láskou a odpuštěním, jedinými zbraněmi, které mají moc porazit nepřítele.
3. „A přece mlčím, nevykřiknu v ticho. / Nad námi hlavy naklánějí bdíce / hodiny samot našich, slunečnice.“ Podzim života. Staří, nemocní lidé. Tiší, mlčící, mající hlavu skloněnou, ale vědoucí. Už toho tolik zažili. Války, revoluce. Vzpomínají. Kdysi se také vzpínali ke slunci, na konec života nemysleli, jako ostatně my všichni. A teď? Znavení, zesláblí, často sami a nemocní, většinou nepochopení a zmatení dnešním životem tak jiným, než jaký oni žili.
A tu jim říká Ježíš „nebojte se“. Cesta kříže byla i moje cesta, jdete správně. Nejdete do neznáma, já jsem byl vždycky s vámi, vždyť ve mně žijete, pohybujete se a jste. A ani si neumíte představit, jakou radost a štěstí jsem připravil těm, kteří mě milují. Vím o vaší úzkosti ze smrti, sám jsem ji prožil, vším jsem prošel. Zvítězil jsem! Pro vás pro všechny. Celému světu jsem přinesl naději, spásu. Nezapomínejte na to, neignorujte to. Ovšem nepřítel přede dveřmi našeho srdce se nevzdává do poslední chvíle a útočí na naši často chabou víru. Je tady svátost nemocných, viditelné znamení neviditelných milostí Božích. Kněz žehná čelo a dlaně nemocného potírá posvátnými oleji jako kdysi paže zápasníků před rozhodujícím zápasem. Pronáší přitom starodávné modlitby církve. Tato viditelná posila často ještě stav nemocného na čas zlepší, ale té smrti těla se přesto nevyhne. Ani Kristus se jí nevyhnul, ale právě tím nám dokázal (svým vzkříšením), že existuje ještě jiný život. Život duše, která není vázána na hmotu. Opouštíme své bolavé tělo s nadějí na setkání s tím, který si nás stvořil pro sebe, a my jsme se tak daleko vzdálili. Bůh nechce naši smrt, ale naši důvěru. Jako se nás ve škole ptali, co tím chtěl básník říci, tak se nás zeptá Umělec našeho života, jestli jsme poznali, co nám On říkal, co nám říkal celý život. Je čas se loučit. U nás se říká: v nejlepším přestat. Moje úvahy byly zprvu krátké, s postupem času nabývaly, tak děkuji všem, kteří měli odvahu je číst a snad dočetli až do konce. Ta dnešní, nejdelší, je opravdu poslední. Tak úplně na konec si dovolím několik „nevyžádaných rad“ či povzbuzení...?
1. Vzpomeňte si na pohádku O zlaté rybce a na rybářovu ženu, která se musela vrátit ke starým neckám (rozeschlým).
2. Počátkem moudrosti je snaha poučit se. (Kniha moudrosti 6, 17)
3. Přemýšlejte o tom, čemu nerozumíte (z deníku J. Grygara).
4. Největším nepřítelem života je lhostejnost (papež František).
5. Proste, a bude vám dáno, hledejte, a naleznete, tlučte, a otevře se vám. Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá. (Mat. 7, 7–8)
Loučím se zase jak jinak než poezií: „V náručí boží, odkud jsme vyšli, večer se všichni vrátíme zas, kdo by se děsil, kdo by se třás!“
Josef Václav Sládek
P. Stanislaw Sikora
farář v Hostinném
