Jdi na obsah Jdi na menu
 


1. 4. 2022

Návrat domů

„Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují.“ (1. Kor. 2, 9) To píše sv. Pavel, a on něco takového prožil. Byl učitelem zákona ze skupiny farizejů. Byli přísní a nesmlouvaví při dodržování předpisů zákona. Tentokrát jel do Damašku vyhledávat a stíhat první křesťany, vznikající církev. Na cestě ho oslnilo veliké světlo a uslyšel hlas: „Šavle, Šavle proč mě pronásleduješ?“ (Sk. 9, 1–10) Všimněte si, že Kristus se zde ztotožňuje s církví. Několik dní neviděl, nic nejedl ani nepil.

My také stojíme před tajemstvím, a proto je dobré raději zmlknout. V tom tichu možná i my uslyšíme Jeho hlas: „Nebojte se důvěřujte, jsem s vámi!“

Zopakujte si především, co k nám mluví v Písmu. Mluví v podobenstvích. Náš budoucí život líčí jako velikou hostinu, na kterou jsme všichni pozváni (Luk. 14, 15–24). Někteří ovšem nechtějí, vymlouvají se… Jiní nemají svatební šaty. (Mat. 22, 11–14) V podobenství o marnotratném synovi (Luk. 15, 11–32) vypraví Ježíš, jak otec léta čeká na syna, který odešel z domova, vedl špatný život, ale teď se vrací. Otec mu vybíhá naproti, nic mu nevyčítá, chystá pro něj slavnou hostinu.

Ne náhodou začíná Ježíš svou veřejnou činnost proměněním vody ve víno v Káni Galilejské (Jan 2, 1–12). A dovršení světa po hrůzách líčí taktéž Jan v knize Zjevení (2, 1–12): „Viděl jsem z nebe sestupovat svaté město, nový Jeruzalém, krásný jako nevěsta ozdobená pro svého ženicha…“

Náš budoucí život bude v jiném rozměru, který je pro nás těžko představitelný, ale v nás už je, je v hlubině naší duše. Její celistvost je přes proměny času nezpochybnitelná a také její jinakost na hmotném těle. Podívejme se třeba jenom na naši fotografii z dětství a na další, dejme tomu, za 50 let. Žasneme, jak jsme se změnili, všechny buňky v našem těle i v mozku se několikrát vyměnily, a přesto – ano, jsem to pořád já!

Ke každému z nás mluví Písmo jinak, mnozí z nás možná říkají: „Pouhá útěcha, plané sliby, slova, slova…“ Ne! Není tomu tak! Život každého z nás je jedinečný, zasazený do obrovské mozaiky lidstva a je zkouškou. Tento jediný život je zkouškou, nebude žádné převtělování. Nakonec bude odděleno zrno od plev. (Mat. 3, 10–12) A je jen na nás, zda osinka nebude prázdná, zda z kukly vyletí motýl.

Nevěřte tomu, že zvěrstva a zločiny, podvody a lži, který se kdy děly, dějí a budou dít, zůstanou nepotrestány. Jsou-li pro nás tyto představy nepřijatelné, můžeme si poslechnout básníky, kteří také mají své vize, když někdo zaklepal na dveře jejich srdcí. A já věřím, že každý z nás už někdy zažil, třeba dávno v dětství, jakýsi krásný pocit štěstí, klidu, bezpečí.

Vladimír Holan: Zmrtvýchvstání

Že po tomto životě zde
mělo by nás jednou vzbudit
úžasné ječení trub a polnic?
Odpusť, Bože, ale utěšuju se,
že počátek vzkříšení
všech nás nebožtíků
bude ohlášen tím,
že prostě zakokrhá kohout...

To potom zůstaneme ještě chvíli ležet.
První, kdo vstane, bude maminka...
Uslyšíme ji,
jak tichounce rozdělává oheň,
jak tichounce staví na plotnu vodu
a útulně bere z almárky kávový mlýnek.
Budeme zase doma.

P. Stanislav Sikora,
farář v Hostinném