O popelce z Nazareta
Právě jsme prožili nejradostnější dobu - Velikonoce, kdy slavíme vítězství života nad smrtí. Přesto mi dovolte vrátit se k chvílím, kdy byl Kristus souzen. Zbičovaný, zkrvavený stál na nádvoří před Pilátem, před velekněžími plnými nenávisti. Pak tam bylo množství jejich přisluhujících, prodavači, kteří křičeli tak, jak jim vrchnost nařídila. Ale ještě tam byla skupina Ježíšových přátel: vždyť pomohl tolika lidem! Docela pravděpodobně tam byla i jeho matka Marie. Pilát se ptal, co má učinit s Ježíšem, když na něm žádnou vinu nenalézá, a tehdy musela nastat chvíle ticha, než velekněží nařídili davu, co mají křičet. Proč se tehdy několik těch přátel neozvalo? Ono vystoupit proti řvoucímu davu je dost riskantní. Proč nevykřikla Panna Maria? Protože ona věděla! Podle tradice se setkala se synem, když nesl kříž, ale mohli na sebe jen pohlédnout. Dle evangelií stála pod křížem, když umíral. Stála, nehroutila se. Trpěla spolu s ním. Pánu se podařilo v nekrutějších bolestech předat jí svému nejmilejšímu učedníkovi Janovi: "Ženo, hle syn tvůj! Hle, matka tvá!" (Jan 19, 26-27)
A nastalo jitro, den třetí. Za časného rána šly ženy s vonnými mastmi ke hrobu, ale Marie mezi nimi nebyla. Proč? Protože on řekl, že třetího dne vstane. On to řekl a stalo se. Ona se nemusela jít přesvědčit k prázdnému hrobu. Věděla, že se tak stane, protože on to řekl. Právě tak jako na počátku stvořil vše svým slovem: "I řekl Bůh: Buď světlo! A bylo světlo." (1. Mojž. 1, 1-3) Co je to vlastně víra? Jsou to otevřené dveře, jimiž Bůh vstupuje do našeho života a činí v něm divy. Uzdravuje nás od strachu a nenávisti a převádí ze smrti do života. Víra je dar. Dar zdarma daný. Někdy se projeví jako náhle poznání a zaplaví nás jako příval (viz Sk. 2,1-13), kdy jako oheň sestoupil o letnicích na apoštoly, většinou však přichází jako tichý vánek, který snadno v hluku světa přeslechneme, ale docela jistě u každého z nás Pán už někdy zaklepal na dveře našeho srdce. Budeme-li chtít a prosit o tento dar, jistě znovu zaklepe. Dávejme pozor, abychom ho nepřeslechli. Je důležité, aby semínko Božího slova padlo do dobré půdy (O rozsévači, Mat. 13, 1-9). A když vzklíčí, je sice menší než všechna semínka, ale když vyroste, je z něho strom, takže přilétají ptáci a hnízdí v jeho větvích (Mat.13, 31-32).
K Panně Marii promluvil Pán při Zvěstování (Luk. 1, 2-38) a ona uvěřila, že se stane matkou. To byla osudová chvíle v dějinách lidstva, kdy se Bůh spojil s člověkem. Mariina příbuzná Alžběta ji nazvala požehnanou mezi ženami, protože uvěřila všemu tomu, co jí bylo řečeno od Pána (Luk. 1, 42-45). Maria řekla, a to by se mnohému mohlo zdát jako opovážlivost: "Hle, od této chvíle budou mne blahoslavit všechna pokolení, že se mnou učinil velké věci ten, který je mocný..." To o sobě řekla chudá bezvýznamná dívka z malé vesnice Nazaret.
Její život byl životem obyčejné vesnické ženy: chodila se džbánem pro vodu, pekla chléb, starala se o rodinu, uklízela, vařila, slavila společně s ostatními sobotní šábes. Měla starost o svého syna, když se jim ztratil v Jeruzalémě. V myšlenkách ho provázela, když odešel a s několika přáteli chodil po kraji a učil. Zřejmě ho přiměla, aby v káni Galilejské učinil svůj první zázrak, když svatebčanům chybělo víno. S obavami sledovala, jak se proti němu začíná vzmáhat nenávist mocných, utrpení pod křížem. Úžas nad tím, kdo je tato žena, vyjádřil Dante Alighieri takto: "Panno a matko, dcero syna svého, nad tvory pokorná i vyvýšená..." (Ráj)
Na počátku postavil Bůh hráz svému nepříteli Satanovi v podobě Ženy (Mojž. 3, 15-16). Mezi tebe a ženu položím nepřátelství, mezi símě tvé símě její. Ona ti rozdrtí hlavu a ty jemu rozdrtíš patu. Jednou uvidíme Marii jako Ženu oděnou sluncem s dvanácti hvězdami kol hlavy a s měsícem pod nohama. Hlava hada bude rozdrcena. Možná nevíte, že těch 12 hvězd na vlajce Evropské unie symbolizuje křesťanský základ Evropy.
Přeji nám všem, abychom v tomto krásném měsíci máji, zasvěceném Panně Marii, nechali otevřené dveře pro semínko Božího slova a abychom věřili, že toto je ta nejpravdivější pohádka o Popelce Marii.
P. Stanislaw Sikora, děkanství Hostinné
