O povolání k následování
O seslání Ducha svatého a o vzniku církve píší Skutkové apoštolů (2, 1–4, 37–40). Tehdy Duch sestoupil za hukotu větru v podobě jakoby ohnivých jazyků a naplnil celý prostor. V podobě větru snad proto, aby „rozfoukal“ vžité a zkostnatělé představy, aby ukázal jiné obzory, aby ukázal svět tak, jak jej vidí Bůh, a uvedl nás do jiné skutečnosti a jiné možnosti. Proč ty ohnivé jazyky? Byli tam lidé různých kmenů a jazyků a ti všichni se divili, že apoštolům rozumí. Vzpomeňme, jak při stavbě babylonské věže, která měla čnít vysoko, až k Bohu, došlo ke zmatení jazyků. Lidé přestali jeden druhému rozumět.
Jazyk Ducha svatého je jazykem lásky. Mnoho slov někdy naopak škodí. Lásce stačí často jen přátelské gesto, vlídný pohled. Není to řeč lidská, nejsou to slova... (Žalm 19) Naplní duše pochopením souvislostí, srozuměním. Slova jsou mnohdy jen pramenem nedorozumění.
Občas u někoho je Boží hlas v duši tak silný, že mu nelze odolat. To když si Ježíš volí své následovníky (Jan 15, 16-17). „Ne vy jste si vyvolili mne, ale já jsem si vyvolil vás, abyste šli a nesli ovoce a vaše ovoce aby zůstávalo,“ zve mladé může a ženy k následování. A takto ustanovuje svátost kněžství a zasvěceného života.
Apoštolové se nejdřív ptají Ježíše: „Hle, my jsme opustili všechno a šli za tebou! Co tedy budeme mít? Tak už je to mezi lidmi: něco za něco. Ježíš jim řekl: Každý, kdo opustil domy nebo bratry (…) nebo pole pro mé jméno, stokrát víc dostane a bude mít podíl na věčném životě. Mnozí první budou poslední a poslední budou první.“ (Mat.19, 23–30)
Vidíte nás kněze a rozhodně nebudete věřit, že jsme šťastní. Vždyť jsme se vzdali tolika krásných věcí, jako jsou rodina, manželka, děti, a náš život nám lidé rozhodně nezávidí, snad jen ti, kteří jsou v rodině zklamaní. Jeho dary ovšem nejsou z tohoto světa.
Uvedu jeden příklad ze života sv. Terezičky: Ve svém deníku Dějiny duše píše o dni své obláčky, tj. den, kdy se odevzdává Kristu, jakýsi den svatební v klášteře, tedy veliká slavnost. V předvečer tohoto dne bylo deštivo a mlhavo a Terezička už od dětství milovala sníh. Tak nějak si v duchu přála, aby sněžilo. Sněžilo! Opravdu, v den její obláčky napadl sníh! Píše: „Kdo z lidí by mohl darovat své milé k svatebnímu dni čistý bílý sníh?“
Pán nám dává dary mnohem větší než jenom sníh, život, pokrm, radost, rodina nebo kněžství, ale my je bereme jako samozřejmost, že nám náleží nebo že nám to patří. Někdy se nám daří a někdy i ne, ale všechno je zapotřebí přijmout, i když nechápeme proč.
Jiří Grygar, známý astrofyzik, si píše do svého deníku výroky slavných vědců. Tady je jeden z nich: „Jestliže se budete snažit rozumět celému vesmíru, nepochopíte vůbec nic. Jestliže se pokusíte porozumět sobě, pochopíte celý vesmír.“
Přeji krásné a požehnané léto.
P. Stanislaw Sikora
farář v Hostinném
