Píseň o radosti
„Svět je místo k radování,“ začíná jedna písnička. Je tomu opravdu tak, ptají se mnozí? Vždyť je tolik tragédií, neštěstí, nemoci a bolesti! Zničující tajfun, častá zemětřesení, řádící teroristé, bolavé stáří, a ještě ke všemu ta nekončící pandemie! Apoštolové se tak ptali Ježíše na tragédii, která se stála, když se zřítila věž v Siloe a zabila lidi. Ježíš jim odpověděl: „Nebudete-li činit pokání, i vy podobně zahynete.“ (Luk. 13, 1–5)
Pokání, slovo téměř neznámé, nepoužívané. Co asi znamená? Je to poznání nás samých. Měli bychom se uvidět takoví, jakými jsme v očích Božích. Všichni jsme poznamenáni náklonností ke zlému, všichni jsme hříšníky. Málokdy si to ale chceme přiznat, všichni bychom radši vypadali dobře. Před sebou, před světem. Někdy musíme udělat něco opravdu zlého, abychom se vrátili, někdy musíme dopadnout až na dno, abychom uviděli. Pak teprve začneme svět vidět jinak, a to i sebe. Asi tak, jako když před sebou máme špinavé okno, a pokud na ně nedopadne sluneční paprsek, nevíme o tom, vůbec si toho nevšimneme. Teprve pak vidíme všechny šmouhy, špínu a prach. A už s tím můžeme něco dělat. Pán chce, abychom s tím něco dělali, abychom se k němu vrátili čistí, svatí. Protože svatí jsou právě ti, kteří vědí, že jsou velikými hříšníky. Nezamotalo nám to hlavu? Podstatné je to, že tito svatí hříšníci začnou vztahovat celý svůj život a svoji naději k Bohu, který jediný je svatý. Spoléhají na něho jako na svého odpouštějícího Otce. A stále platí: „Člověče, přičiň se, a Pán Bůh ti pomůže“. Jinými slovy: spolupracujeme s Boží milostí. Pak začneme vidět svět i sebe jinak. Přes čisté okno. Světlem tvého těla je oko. Je-li tvé oko čisté, i celé tvé tělo má světlo. (Luk. 11, 34)
Toto je příběh sv. Františka, Božího světce. O něm je naše slavná Porciunkule. V mládí byl jedním z té „zlaté mládeže“, synek bohatých rodičů, žádný pobožný a pokorný hoch. Pak onemocněl, uzdravil se z těžké nemoci a začal vidět svět Božíma očima. Jasně. Nevíme, jak se to stalo. Ono je mnoho věcí, které nejdou vyjádřit slovy, a je také mnoho lidí, kteří mají takové prožitky, ale nemluví o tom. Slovy to nelze popsat. Žalm 104 nám říká: „Sešli svého Ducha, Hospodine, a obnovíš tvář země!“ Z vděčnosti začal František opravovat polozřícený kostel Panny Marie v Assisi. A vyprosil si, jak tomu říkal, „malou porci“, porcičku Božího odpuštění pro každého, kdo se v tomto kostele bude s upřímným srdcem a s lítostí modlit. Jeho prosba byla vyslyšena a během času se tento slib odpuštění přenesl na všechny františkánské kostely, i na tento náš klášterní. Odpuštění není totéž, co odpustky, pro které je církev i dnes často napadána. Odpouštět může opravdu jen Bůh, který tuto moc předal apoštolům a odpouští jenom těm, kteří o to stojí. „Svátost smíření“, to je viditelné znamení neviditelného Boha. My bychom si na místě kněze měli představit milujícího a odpouštějícího Ježíše Krista.
Tak ještě něco k těm kritizovaným odpustkům: Ve 14. a 15. stol. byla Evropa jedním velkým staveništěm. Stavěly se velkolepé chrámy, na které jsme dodnes pyšní. Chrám sv. Petra v Římě, Notre Dame v Paříži, katedrála sv. Víta v Praze... Bez peněz to nejde! Evropou chodili výběrčí a lidé přispívali právě tak jako dnes, když jde o dobrou věc. Taky mezi nimi byli podvodníci, právě tak jako dnes. A protože lidé chtějí něco za něco, slibovali jim tehdy, že se jim za příspěvek dostane odpuštění hříchů. To je samozřejmě nesmysl, ale koresponduje to s lidskou povahou. Málokdo se něčeho vzdá jen tak, i my máme alespoň pocit uspokojení, že jsme pomohli. Tenkrát zase víc lidé chápali, že odpuštění hříchů a vědomí je osvobozuje. Dnes máme o to víc psychiatrů, ti ale odpouštět hříchy nemohou.
Radost z osvobození, radost z krásy stvoření vyzpíval sv. František ve své písni, kdy nazýval slunce svým bratrem, lunu sestrou, zpíval o vodě, která je tak užitečná, pokorná a čistá...
On a Vašek Neckář mají pravdu: svět je místo k radování!
P. Stanislaw Sikora
farář v Hostinném
