Radost ze vzkříšení
Jak se neradovat! Jak nepřát tomu, který byl tak ponížen, zrazen přáteli, posmíván davem, nespravedlivě odsouzen, bičován, který zemřel tak strašnou smrtí, jak mu nepřát, že ŽIJE! On vstal, je prázdný hrob! Přibližme si ten čas, kdy po čtyřicet dní se vítězný Pán setkával se svými učedníky, se svými milovanými přáteli, jak o tom zpívá V. Renč ve své Popelce nazaretské. Ten také poznal nespravedlnost, podlost, byl vězněn a posilovala ho především víra. „Denně v tom pozdviženém čase Pán přicházel a mizel zase jak vlahé vůně nad krajinou z jarních lích, jak stíny oblaků, jež plynou, jak deště v máji nad krajinou, jak příboj nocí měsíčních.“
Všechna evangelia píší o jeho návratu k Otci, o jeho nanebevstoupení (Mat.28, 16–20) do nehmotného rozměru, do nebe, kde všechno je TEĎ a vše trvá. Kristus splnil, co slíbil právě tím, že od nás odešel. „Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání tohoto světa.“ (Jan 14, 18–20)
Při poslední večeři s apoštoly provedl podivuhodnou věc: „Když jedli, vzal chléb a víno, požehnal a dával jim se slovy: Vezměte a jezte, toto je mé tělo... Pak vzal kalich... Pijte z něho všichni, toto je má krev, která se za vás prolévá... Toto je nová smlouva zpečetěná mou krví. (Mat 26, 26-28) Ježíš předběhl čas své smrti a dává jim už teď své oslavené nehmotné tělo.
V mnoha fantastických románech se píše, že lze vrátit nebo předběhnout čas. Víra ovšem není žádná fantazie. Pro tvůrce času, prostoru a hmoty to jistě není problém. V okamžiku proměňování, kdy kněz bere do rukou chléb a víno, říká tatáž slova a my jsme znovu ve večeřadle spolu s apoštoly. Pán skrytý v chlebě a víně nám dává své vzkříšené nehmotné tělo, dává nám sám sebe. Tak nás chce proměnit. Každá mše svatá je zpřítomněním tohoto jeho činu.
Církev nazývá tuto svátost eucharistií. Mocí, kterou Kristus předal apoštolům a jejich následovníkům, se chléb a víno stávají tělem a krví živého – zmrtvýchvstalého Krista. On sám je tou posilou, pokrmem – chlebem na cestě životem, zelenou pastvinou. Sv. Pavel píše: „Což nevíte, že jste chrámem Ducha svatého?“ Každý z nás má úžasnou cenu před Bohem, vždyť „v něm žijeme pohybujeme se a jsme“. Chrámy postavené lidskýma rukama se bortí, jsou srovnávány se zemí zemětřesením, válkami. Kristus je tím chrámem, který byl zbořen a ve třech dnech znovu postaven (Jan 2, 18– 22). Svým vzkříšením prolomil hradbu mezi životem a smrtí.
Životní zkoušky jsou někdy opravdu těžké. Teď to vidíme tak zblízka! Vzpomeňme na všechny, kteří utíkají před válkou, před vražděním, jejich domovy se mění v sutiny. Proč? Pane Bože, proč? Mnozí říkají: „Jak tohle můžeš dopustit? Co na to říkáš?“ Tak to ale Bůh s námi nemyslel. On nechce naše utrpení, nepřál si ani smrt svého Syna. Jak by mohl? Otec! Rodiče často trpí utrpením svých dětí víc než oni sami. Svou smrtí nám ukázal, čeho jsme my lidé schopni. Dal nám svobodu a my ji zneužíváme k tak strašným činům! Ale vzkříšením nám ukázal, čeho je schopen ON. On, vítěz nad smrtí, tichý vítěz. „O smrti, kde je osten tvůj?“ Chce pro nás, pro všechny své děti, jen radost a štěstí. Ptejme se tedy raději, co máme dělat. Starozákonní Kazatel 12: „Pouštěj svůj chléb po vodě, v pravý čas on se k tobě vrátí.“ Také „chytrá horákyně“ nám říká, že lidem se nejvíce vyplatí, KDYŽ JEDEN DRUHÉMU POMÁHÁ.
P. Stanislaw Sikora,
farář v Hostinném
