Vánoční zamyšlení - příběh nás všech
Zatím jsme ve stavu příprav a očekávání. Svíce na adventním věnci se teprve rozhořívají, ale už brzy to přijde! Bylo by dobré, aby to radostné soustředěné čekání v tichu bylo větší než shon a spěch, které k této době také patří. Letos v době pandemie to bude asi snazší.
Vánoce! I za těchto nepříznivých okolností jistě budeme slyšet: Přejeme krásné Vánoce, veselé, bílé, romantické… Ona to ale tenkrát žádná romantika nebyla. Představme si dva lidi, mladé manžele. Ona ve vysokém stupni těhotenství. Cestou pro karavany putují z Nazareta do Betléma, cesta trvá tři až čtyři dny. Jen oslík nese nejnutnější věci. Mají se tam dát zapsat dle nařízení císaře Augusta. Betlém v té době čítá asi 1000 obyvatel, všude je víc lidí, cizinců a v hospodě není pro ně místo. Kdo by si také všimnul dvou znavených poutníků? Ono se říká: Čím větší město, tím osamělejší člověk.
V příběhu této rodiny se může poznat každý z nás. Ruku na srdce – ani my bychom je možná neviděli, nechtěli vidět: s tou ženou jistě ještě budou potíže. Asi bychom také řekli: Nemáme místo!
Josef s Marií se rozhodli uchýlit se do opuštěného chléva na okraji města. Tam byly takové kamenné studené sluje pro dobytek. Tvrdá, vlhká kamenná zem. V rohu jesle, snad trochu slámy, hnůj, možná dobytek.
Příchod Boha na svět v podobě člověka se udál právě v takové chudé sluji. Bůh se vydává do tísně prostoru a času a projde všemi fázemi lidského života, i tou nejtěžší. Tím je život každého z nás od té doby včleněn do jeho života.
Pak jsou tu pastýři: Jak krásně dokázal Jakub Jan Ryba přenésti tento příběh z Judské země do našich krajů! Velká jsou srdce pastýřů, drsných a chudých lidí na okraji společnosti! Slyší zpěv andělů a nechají se vést. Ze svého mála rádi dávají. Za úsměv Dítěte. To vše si můžeme připomenout o slavné půlnoční mši. A jestli jsme snad nedostali dárek, na který jsme se těšili, nebuďme smutní. To Dítě je tím největším DAREM. Bůh nám ve svém Synu daroval sám sebe. A dává se nám stále, protože on ví, že blaženější je dávati než bráti.
Král Herodes. Jak se asi zalekl, když mu mágové z východu vyjevili, že hledají právě narozeného židovského krále! Vždyť přece on jediný je králem, kdo by se opovážil… Ale jaká přetvářka podlost! „Pátrejte po tomto dítěti důkladně, a až je naleznete, oznamte mi, abych i já se mu šel poklonit,“ (Mat. 2, 7–9) Jeho úmysl je jiný. Ne poklonit se, ale zabít! Každá doba má své vůdce, kteří se nechají oslavovat a pak likvidují ty, kteří se jim neklaní. Evangelia o tom nepíší, ale z jiných historických pramenů víme, že pro podezření ze spiknutí dal Herodes zavraždit své dva syny. Ti mocní jsou ve skutečnosti ubozí, plní strachu o sebe, o svoji moc, bez skutečných přátel. To my přece takoví nejsme. Přesto ale – opět ruku na srdce! Kolik je mezi námi neupřímnosti, přetvářky, falše! A těch lží kolem nás, nezajmu. Existuje ještě něco jako „život v pravdě“? Pro některé je to moc těžké.
Tři mágové z východu. Slovo východ označuje ve Starém zákoně všechny krajiny za Jordánem, za nesmírnou syrsko-arabskou pouští až do Persie. Výraz mágové je původu perského. Jako všechny vzdělané osoby tehdejších krajů se snad i oni zabývali pozorováním hvězd. A spatřili onu hvězdu, hvězdu „krále židovského“. Bez váhání se vydali na cestu, aby se mu poklonili. Šli za hvězdou! Jak symbolické nejen pro dnešní astronomy, ale pro vědce vůbec. Hledat, pátrat, jít! Pátrat ve vesmíru i v nitru hmoty, pronikat do nitra buňky, sledovat chování třeba těch neviditelných koronavirů. Prosíme: Nevzdávejte to! Mágům se před Jeruzalémem hvězda ztratila. Ale ptali se, učili se z dávné minulosti, ptali se na proroctví ve starých písmech, a hvězda se jim znovu ukázala. Přišli, viděli, klaněli se.
Přeji nám všem, abychom i my uviděli a mohli zpívat radostně ve svém srdci: „Nám, nám narodil se!“
P. Stanislaw Sikora - děkanství Hostinné
