Z otroctví ke svobodě, nebo naopak?
Mezníkem v dějinách Izraele je vyjití z egyptského otroctví, přechod Rudého moře, bloudění na poušti. Lid často reptal proti svému Bohu a vzpomínal na plné hrnce v Egyptě. Neviděli, že on je stále s nimi, ve všech obtížích a těžkostech že je provází, sytil je manou, křepelkami, vodou ze skály... Zapadá sem i příběh Ezaua, který se vzdává otcovského požehnání za mísu čočovice, řeklo by se – za ekonomické zajištění. Takové požehnání, to není jen nějaké gesto, je to kontinuita s předky, příslib, dědictví, budoucnost.
Pán věděl, že Izrael potřebuje jasná pravidla, aby se odlišil od ostatních pohanských národů, proto s nimi uzavřel smlouvu – smlouvu Starého zákona, Desatero.
Sv. Pavel (List Galatským) se ptá: „Proč nám tento zákon byl dán, vždyť stále porušovaný vedl jenom ke hříchu?“ Učitelé zákona stále přidávali nové předpisy, požadavky, které nebylo možno plnit. (Tak dnes žijeme ve spleti paragrafů, na kterých se neshodnou ani právníci.)
Dovolte mi teď jedno přirovnání: představte si hlouček dětí, které si hrají na travnatém vrcholu nějakého vysokého ostrova uprostřed moře. Dokud byl na okraji srázu val, mohly se děti pouštět do nejdivočejších her. Zeď však byla stržena a objevil se nebezpečný sráz. Děti se sice dolů nezřítily, ale ustrašené uprostřed ostrova už si nehrály, místo radosti strach. Je možné, že zákon, kázeň, morálka jsou zdí. Co se to stalo, kdo zbořil tuto zeď? Někdo dětem našeptal – ne, pořádně zakřičel a křičí ze všech stran: „Nevažte se, odvažte se, zbořte staré odvěké řády, pak budete svobodní a volní, budete dělat, co se vám zalíbí, nikdo vás nesmí omezovat!“ Opak je pravdou. Svět pro ně ztratil barvu a krásu, nevidí už zázraky kolem nás, práce je netěší, stala se přítěží, alkohol, sex a drogy jim přinesou zapomnění jen na pár okamžiků a svět znovu zešedne...
Tak to s námi ale Bůh nemyslel. On není Bohem zákona, ten nám byl jenom jako směrovka na cestě k němu. On je Bohem milosrdenství. Když nastal pravý čas, on přišel mezi nás. Kdo myslíte, že bylo to bezbranné betlémské dítě? Kdo myslíte, že byl ten muž nesoucí kříž, aby se dal dobrovolně a svobodně ukřižovat, a tím se podrobil zákonu? Učinil to zástupně za celé lidstvo, a tak vykoupil ze smrti ty, kdo ve víře přijímají jeho, a ne oběti (Mt 9–13). Také děti na kraji srázu, budou-li o to stát, čeká náruč milujícího a odpouštějícího Otce.
Papež František říká: Bůh nemá nepřátele, on má jen děti. Jestliže jsme všichni jeho dětmi, pak jsme všichni bratři a sestry. Buddhisté, ateisté, muslimové, křesťané, hinduisté... atd. Všechny nás má sjednotit láska, jakou nám ukázal Ježíš Kristus. Ona musí zvítězit nakonec nad lží a nenávistí. Ptáme se: Co my s tím? Básník z minulých staletí nám vzkazuje: „Co lze tu ještě dělat, co chtít tu ještě víc? Jak ptáče u vody píti jas z božských zřítelnic.“(Jar. Vrchlický) Že je to staré a dnes už to nikoho nezajímá? Chyba! Je to dědictví. Právě tak je dědictvím Beethovenova Oda na radost, která nás nabádá: „K hlasu života v nás přidej svůj hlas...“
To vám všem přeji pro nastávající tichý a barevný podzim.
P. Stanislaw Sikora
farář v Hostinném
