Život je cesta, která vede k cíli
Je pravda, že jsme si nemohli vybrat rodiče ani dobu, do jaké jsme přišli. Najednou jsme tady. Hodně jsme ovlivňováni prostředím, lidmi, se kterými se stýkáme, s kým vyrůstáme. Jenom v jednom máme jistotu: už při stvoření vložil Tvůrce do každého tvora vědomí (svědomí), jakýsi zákon přirozenosti, určitý standard chování, jakési pravidlo poctivosti a slušného jednání, vědomí toho, co je dobré. Tento zákon platí u všech ras, národů, pro každého z lidí. Vždyť už malým dětem říkáme „to se přece nedělá“ a myslíme tím, že se to opravdu nedělá a že to všichni vědí.
„Bylo světlo pravé, které osvěcuje každého člověka, přicházejícího na tento svět.“ (Jan 1) Měli bychom ale mít také pochopení pro ty, kterým to maminky neříkaly, a oni si v životě převážně brali za vzor jen špatné příklady. Nesuďme je, vždyť jsme nechodili v jejich botách. Vždyť i Ježíš říká: „Nepříšel jsem svět soudit, ale spasit.“ (Jan 12, 47)
Jen díky tomuto zákonu lidstvo jako celek přežívá. V dnešní době vidíme zcela zřetelně, že kdybychom si nepomáhali, nepřežili bychom. „To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila.“ (Jan 1, 5) Tento zákon má každý člověk zakódován ve svědomí, mírná je snaha Božího nepřítele, toho hada z ráje, úplně nám ho vymazat z mysli. Přestože on dobře ví a zná mnoho způsobů, jak nás ošálit, na co nás nalákat. Tady už záleží na nás. Sami se musíme rozhodnout. Jsme svobodní. Sám Bůh nás vybízí: „Kladu před tebe dvě cesty. Život a smrt. Vyber si život!“ Ježíš, který o sobě říká, že On je Cesta, Pravda a Život, mluví ve svém podobenství takto: „Vejděte těsnou branou, prostorná je brána a široká cesta, která vede do záhuby, a mnoho je těch, kdo tudy vcházejí. Těsná je brána a úzká cesta, která vede k životu, a málokdo ji nalézá.“ (Mat. 7, 13–14)
Vidím před sebou širokou dálnici. Auta se řítí kupředu, okolní krajina se stává pro řidiče jen beztvarou šmouhou, rychlost se zvyšuje, vidím tragické nehody… Vidím ale také travnaté cesty mezi poli, oblaka nad hlavou, Vidím stezky vedoucí do hor, slyším šum větru a slyším ticho. Cesta nejprve prochází chladivým lesem, později stoupá a pořádně se zapotí ti, kteří vyjdou až na vrchol. Potom to ale stojí za to! Nádherný výhled, odpočinutí!
Do takovéto krajiny ticha nás zve Ježíš v postní době. On sám předtím, než veřejně vystoupil, odešel na poušť. Tam mluvil se svým Otcem, tam ho pokoušel ďábel, který mu chtěl pokazit jeho dílo. Také během svého působení se často vzdaloval od lidí a odcházel do ticha, do samoty. Kdož ví, jestli pravým smyslem dnešní doby není právě toto: vytvořit si v sobě dostatečný prostor pro sebe, obrátit se k sobě. Všechny naše cesty jsou marným rozptylováním, jestliže se z nich nedostaneme aspoň na krok sami k sobě. Mysleme na dvě věty, které pronáší kněz při sypání popele na hlavu: „Pomni, člověče, že prach jsi a v prach se obrátíš,“ a „Obraťte se a věřte evangeliu!“ Řecké slovo evangelium znamená radostnou zvěst a rovněž řecké je slovo „metanoia“ – jeho význam je: obraťte se, obraťte se správným směrem, abyste neminuli cíl!
Každý z nás toho v životě možná dost pokazil, přehlédl. Na konci cesty nám to asi bude naše svědomí připomínat. Nechme ho mluvit. Nebraňme se přiznat si své chyby, selhání. Když jich budeme litovat tak jako lotr na kříži po Ježíšově pravici, může i nám Pán říct jako jemu: „Ještě dnes budeš se mnou v ráji.“
Přeji nám všem, abychom šťastně došli k cíli své cesty. Na jejím konci je Život.
P. Stanislaw Sikora - děkanství Hostinné
