Život z plnosti
Rád bych dokončil, co jsem začal. Aby šel náš život správným směrem, měli bychom mít několik pevných bodů, jakýchsi ukazatelů cesty, nazýváme je svátostmi.
První a nejvýznamnější svátostí je křest – kterým jsme přičleněni ke Kristu, k živému Bohu. Převážně jsou křtěny malé děti, u kterých se rodiče zavazují, že je budou vychovávat ve víře. No, někdy se to moc nedaří, přiznejme si pravdu!
Děti rostou, odpoutávají se od rodičů, ti už pro ně nejsou tím jediným vzorem. Hledají své vlastní místo v životě. A dnes se jim nabízí tolik cest, tolik lákadel, je zde nezměrné množství křižovatek a snadných úniků k tomu, aby sešly ze správné cesty a octly se nad propastí. Teď je ta pravá chvíle znovu se rozhodnout. Při křtu za ně rozhodovali rodiče, teď musí sami. Pro tyto teenagery je v této pro ně nebezpečné době velice důležitá svátost křesťanské dospělosti (biřmování). Ona je totiž potvrzením křtu s plným vědomím toho, že následování Krista bude přinášet i těžkosti, oběti: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne.“ (Mat. 16, 24) Při křtu jsme přičleněni do rodiny Božích dětí, jde o spásu naší duše, při biřmování o naši schopnost a ochotu předávat dál víru i přes nepochopení okolí, posměch atd. Název „biřmování“ vznikl tak, že při udílení této svátosti dostává „biřmovanec“ od biskupa políček na znamení toho, že musí počítat třeba i s pronásledováním. Co je to ovšem proti tomu, co musí vytrpět při této iniciaci dospělosti mladí indiáni, ti opravdu podstupují i kruté mučení.
Všechny tyto svátosti, a je jich celkem sedm, jsou viditelnými znameními neviditelného Boha, který se takto chce co nejvíce přiblížit našemu chápání. Přišel sem, aby měli život a měli ho v plnosti.
Před svým odchodem k Otci slíbil Ježíš učedníkům, že když On už nebude viditelně s nimi, pošle jim jiného Utěšitele, Ducha pravdy, Přímluvce, a ten jim připomene všechno a oznámí, co má přijít. (Jan 16, 5-15).
Tajemný, neviditelný, neuchopitelný Bůh! Bůh v Trojici, Jeden ve třech osobách! Otec a Syn jsou Jedním v lásce a jejich láska se rozlévá do celého světa. Evangelista o tom vypráví ve Skutcích apoštolů (2, 1–12).
Seslání Ducha svatého slaví národy země (Ot. Březina). My tento svátek oslavíme v neděli 5. 6. Slavnou bohoslužbou. Jak a čím se projevuje v našem životě Duch Boží? (Jan 3, 1–19)
Duch Boží je jako vítr, který vane, kam chce. Nevíš, odkud přichází a kam směřuje. „Vy, ačkoli jste zlí, umíte dávat dobré dary svým dětem, oč spíše dá váš Otec Ducha sv. těm, kteří ho prosí...“
Řekl bych, že je to nejprve úžas nad takovou „banální“ věcí, jakou je život. Dýcháme kyslík vyráběný rostlinami, hřejeme se na sluníčku, jehož energie se nevyčerpává, za chladných dní si můžeme (zatím) přitopit ze zásob, které se pro nás tvořily před miliony lety v útrobách země, a můžeme si třeba uvařit bylinkový čaj. Někdy stačí pohled na krásu mraků, na hvězdnou oblohu. Červen – měsíc růží, všude plno květů na lukách i zahradách! Žasneme nad dílem Nejvyššího Umělce, Tvůrce. Všechno je tady pro nás, z lásky vytvořené. „Nebe a země hovoří o Tvé slávě, Pane!“ My přitom máme nakročeno k tomu, aby se vše změnilo v poušť, v hromadu kamení!?
Ptáme se: Co můžeme dělat? Nemusíme hledat v Písmu, stačí jedna sloka jedné vaší staré písničky: „Kdo zná lásku splácet, ten zná lék proti bloudění...“
Přeji vám krásné léto.
P. Stanislaw Sikora,
farář v Hostinném
