Změňme pohled na budoucnost, i přítomnost bude jiná
Minulost nezměníme, ona je stále s námi, můžeme z ní jenom čerpat. Jak z naší vlastní, tak z dějin národů. Teprve s odstupem času vidíme to, co bylo špatné, např. že jsme neudělali, co jsme měli udělat. Už na začátku každé bohoslužby o tom přemýšlíme a prosíme za odpuštění. Možná se nám občas podaří poučit se z chyb podle starého přísloví: "chybami se člověk učí".
Přemýšlíme-li o čase, vidíme, jak je relativní. Děti, ty ho mají stále dost a pořád se na něco těší: "kdy už pojedeme na výlet, kdy už přijde Ježíšek?..." A jak se umí radovat! Mají radost z každé kytičky, z každého broučka, nepřehlédnou kočičku! Tak to je skutečná poezie: vidět věci tak jako poprvé nebo naposledy. Každého z nás zamrazí při tom slově. Naposled... Je to opravdu konec? Ovšem je to konec jedné etapy před proměnou. Všechno se mění, a všechno zůstává v jiné formě. Každý z nás v prenatálním stavu prodělal 9 měsíců všechna stadia vývoje života na zemi. Z nepatrné buňky jsme byli jakousi rybičkou s ploutvemi, pak se nám začaly tvořit prstíčky a další... a od maminky jsme přešli do úplně jiného světa. Od doby, kdy jsme začali mluvit, chápat, začínáme žít svůj vlastní život, ve kterém máme dozrávat až k té další proměně. Asi namítnete: "jakápak proměna - ještě se nikdo odtamtud nevrátil!" Ale ano! Vzkříšený Ježíš se svým oslaveným tělem. Je ale mnoho dalších lidí, a nemusí to být zrovna světci, kteří mají zkušenosti s životem po životě. (Z dopisu Jana Wericha příteli Voskovcovi: "ocitl jsem se několikrát ve stavu, že jsem byl mimo své tělo. Nemusíš se bát, bylo mi tam lehko a dobře").
Vraťme se ale k Bibli (Skutky 9, 1-19). Sv. Pavel původně pronásledovál křesťany. Na cestě do Damašku, kam je jel zatýkat, ho oslnilo velké světlo, ozářila ho Boží sláva, setkal se s Ježíšem. Později o tom promluvil (1Kor. 2-9). "Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, to Bůh připravil těm, kdo ho milují". Zkusme vyhledat zaprášenou Bibli našich babiček a ptát se, jestli je pravdivá, co se tam píše a nedbat na to, když o nás budou říkat, že jsme někde ve středověku. Poznáme-li něco jako pravdivé, je naší povinností za tím jít. Hledat a jít. (Poznáte pravdu a pravda vás osvobodí "Jan 18,37 - Ježíš před Pilátem: Já jsem se proto narodil, a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě". "Nebe a země pominou, ale má slova nepominou")... Jde tady o víc, než si myslíme. Jde o věčný život, o tu velkou Proměnu. "Kdo věří ve mně, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den" (Jan 6, 40).
Ani pro dnešní moderní 21 stol. není víra k zahození. Je tolik věcí, které nevidíme a přece věříme, že jsou (virus a jeho účinky). Stejně tak vidíme věci stvořené, svět, vesmír, ale nevidíme jejich Tvůrce. Dnes více než kdy jindy je třeba v této době, nazývané také "dobou tekutou". Ve slavném TE DEUM - Tebe Bože chválíme se zpívá: "když se vše v světě mění, Ty sám jsi bez proměny". Věříme-li, že tento krásný svět stvořil milující Bůh Otec pro nás a z lásky k nám, začneme vidět jinýma očima. Budeme si všeho víc vážit a za všechno děkovat. Protože je před námi Porciunkule, vzpomeňme si opět na sv. Františka a začtěme se do jeho Písně o bratru Slunci, sestře Luně, o vodě, která je tak pokorná a čistá, o sestřičce smrti... Bohoslužby jsou tak jak jsme zvykli - v sobotu na nádvoří kláštera v 18.00 a v neděli poutní v 9.00 ve farním kostele.
Na konec si vypůjčím slova papeže Františka (KT-24) - Víra je voláním. Nevíra odmítá toto volání, spokojuje se s situací, do níž jsme upadli. Víra je nadějí, že se věci změní. Nevíra je uvykání zlu. Ten, který příjme Ježíšovo poselství o milujícím Bohu, prožije vzkříšení.
Přeji všem krásné prázdniny a dovolenou, P. Stanislaw Sikora - děkanství Hostinné
